Náš nejsilnější ženský dar

Odhrnuly jsme závěs a vystoupily z improvizované koupelny. Má maminka a sestra mě držely za ruku. Podívala jsem se před sebe a uviděla je. Zástup žen. Stály ve dvou řadách proti sobě a lemovaly cestu k vyzdobenému lůžku. Na podlaze byly roztroušené okvětní lístky růží. Hrála tichá hudba, svítily svíčky a v kamnech hořel oheň.

Naše pohledy se střetly. Dívaly se na mne tak láskyplně. Nemohla jsem tomu uvěřit. Dýchala jsem zhluboka a pevně svírala ruku své maminky. Pak jsem si jednu ruku položila na srdce a druhou na své těhotné bříško. Rozbrečela jsem se usedavým pláčem. Najednou jsem byla dojatá do morku kostí.

Protože jsem “TO” cítila.

“To bude dobré…,” chlácholila mě starostlivě maminka. Ach mami, ani netušíš, že teď to JE dobré. Teď to je úplně nejlepší, teď to je správně, tak to mělo vždycky být. Tak to je naprosto přirozené. 

Slzy dojetí a radosti stékaly po mých tvářích jedna za druhou a já pomalu vykročila tím ženským špalírem směrem k lůžku. Ženy mě doprovázely svými laskavými doteky a slůvky podpory. Každá buňka mého těla křičela: “ANO!!!” Nasávala jsem zhluboka tu kouzelnou atmosféru. Bosé nohy se dotýkaly lístků růží. Přála jsem si pamatovat si tuto chvíli navždy, zapsat ji hluboko do své duše, do svého srdce a už nikdy nikdy nezapomenout!

Myslela jsem si, že jsem již zažila mnoho těchto krásných okamžiků probuzení do ženské energie a ženského kruhu podpory… na Biodanze, na tantře, na festivalech osobního rozvoje…ale nyní to bylo uplně nové a jiné. Byla jsem v 9.měsíci těhotenství, v nejzranitelnějším i nejsilnějším období v životě ženy. A toto byl můj předporodní rituál. Naše příprava na blížící se porod.

Cítila jsem se podporovaná a milovaná ženami, a to pro mě v tu chvíli bylo tak důležité.

Kdo jiný by měl stát při ženě před a při porodu než její milované sestry, ostatní ženy?

Cítila jsem i smutek za všechny ženy dnešního světa, které tuto podporu nezažívají a cítí se sami. Nedovolují si cítit svou ženskost. Kéž by šlo hladce prolomit ten závoj nepochopení, soutěživosti, řevnivosti, porovnávání, vzájemné bolesti a opět plout na stejné vlně…

Cítila jsem propojení s tím, co bylo od pradávna přirozené a lidské. Vnímala jsem ženskou sílu a sounáležitost. Viděla jsem ty generace žen, které se po celém světě scházely na různých místech, stanech, jeskyních, chalupách a předávaly si svou moudrost.

Předávaly lásku svých srdcí,

předávaly moudrost ve svých očích,

předávaly odvahu svým dotekem,

předávaly ujištění svými slovy…

Jak jinak rodit než v kruhu takovýchto moudrých a blízkých žen? Kde jinde než v kruhu ženského společenství a moudrosti, která přesahuje nás všechny a sahá až na samotný počátek.

V tu chvíli ani nevím, ve kterém jsem století, ztrácím pojem o čase, jen v hloubi sebe tuším, jak moc správně je to, co se právě děje pro mě, pro mou duši, pro mé tělo, pro mé miminko i pro všechny ženy. Vždy to tak bylo, je a bude. Posvátné předání, transformace, přechod… od ženy k matce, od matky k ženě, od ženy k ženě.

Klaním se hluboce za dary, které dostávám, děkuji a vidím jasné paralely s porodním procesem.

Intenzitu, kterou si mohu dovolit a poddat se jí nebo se jí zaleknout a stáhnout se a být v křeči. Přijetí té vlny nebo odpor k ní. Možnost říct si o podporu nebo “to zvládnout”, ale přitom trpět. Schopnost přizpůsobit situaci tomu, co doopravdy potřebuju, komunikovat a zároveň se úplně uvolnit a odevzdat. Vnímat všemi smysly, být přítomná, být vděčná, být ve spojení. Cítít ten proud podpory. Nebránit se mu. Přijmout ho doopravdy a z hlouby svého srdce. Projevit sebe, projevit své emoce. Být zranitelná a zároveň neuvěřitelně silná.

Být Bohyní v náručí a kruhu ostatních Bohyň.

Dnes je 8. březen 2017.  Je to oficiální “termín” pro porod mého druhého synka a také Mezinárodní den žen. Obojí se mi propojuje v předporodním rituálu, který jsem absolvovala v jedné nádherné jurtě poblíž Berouna  za podpory několika úžasných blízkých žen na konci února. Jeho malý kousek jste právě mohli ochutnat se mnou.

Tento rituál už navždy zůstane hluboce zapsán v mém těle, protože jsem v něm doopravdy pocítila ženskou podporu a lásku. Nikdy předtím jsem ji necítila tak silně, intenzivně a tak “správně”. Připomnělo mi to důležitost a zároveň obyčejnost a přirozenost tohoto krásného ženského aspektu.

Určitě to znáte taky…toto spojení tu totiž neustále je, jen ho někdy tolik nevnímáme a nepřipouštíme si ho.

Má různou formu a intenzitu:

Nebo když sedíte v ženském kruhu, držíte se za ruce, díváte se do očí a víte.

Víte, že …

… my ženy patříme k sobě.

… si vzájemně pomáháme.

… to jedna bez druhé nezvládneme,

že se potřebujeme, i když se občas tváříme jinak.

Víte, že ženská sounáležitost je to nejsilnější a nejmocnější, co na tomto světě je.

Mám pro vás dnes malou výzvu. Pojďme si k dnešnímu svátku dát malý velký dárek. Zvedněte telefon nebo svůj krásný zadeček ze židle 🙂 a běžte za jakoukoliv ženou z vašeho okolí, ať už to je nejlepší kamarádka, sousedka, kolegyně, maminka nebo sestra, a řekněte ji “TO”.

Co?

No přece “TO”…to doopravdy “od srdce”.

Třeba, že jste tady pro ní. Že ji rádi pomůžete, když bude potřebovat pomoct, že ji máte rádi, a že jste vděční, že je ve vašem životě.

A když nebudete vědět co říct, tak ji jenom obejměte a pak pokud to tak ucítíte, řekněte: “Mám tě moc ráda.” 

A pak se rozhlédněte kolem a dýchejte tu krásu, kterou tu společně my ženy tvoříme.

DÍKY ŽENY!

PS: Moc děkuji mami, Kristýnko, Dani, Šárko, Bashko, Ivetko, Lado, Marci, Markétky, Marti a Jani za nádherný dar, který jste mi té noci daly! Cítím ohromnou vděčnost a požehnání.

Tohle vám opravdu jen tak nezapomenu 🙂