Co je tajemství života?

“Strach o naše děti, partnery, o to, že by se jim něco mohlo stát souvisí s důvěrou v život a puštění  kontroly. Proto ti navrhuju jako tvou výzvu Tranz zavěšením, ve kterém pustíš kontrolu, necháš se houpat skupinou a pak se znovuzrodíš do prostředí plné lásky a podpory. Protože si nemusíš zlomit nohu, abys dostala podporu…” říká mi Helene. Au! Trefa. Slzy se mi kutálejí po tvářích. Stojím před svým strachem. Okamžik, který se nevyhnutelně blížil je tady. Je čas.

Jsme na semináři, který navrhl Rolando Toro jako aplikaci Biodanzy pro práci se strachem. Je to hluboká individuální práce s podporou skupiny a vede ji ohromující a moudrá sedmdesátiletá  Helene Levy Benseft z Francie. V jejím přístupu se mísí laskavost i jasnost a přísnost.

Pokaždé, když je někdo zavolán do středu a postaven před svou výzvu, vidíme až do jeho duše. Transformace je ve vzduchu, dotýká se nás všech. Každý proces, každá slza, každé vítězství. Blízkost a pochopení, které nyní cítím k těmto lidem přesahuje hranice běžného chápání. Viděli jsme se nazí v našich životních výzvách a v naší cestě do středu labyrintu. 

Teď je řada na mě. 

Netuším co bude, ale cítím, že je to velké. Mám strach a třepou se mi kolena. 

A teď když píšu tyto řádky mám najednou strach, abych neporušila tajemství a nezničila křehkost mého prožitku. Ale touha sdílet esenci je silnější. A tak to zkusím s důvěrou, že se tyto řádky dostanou jen tam, kde pohladí a rozezní další tóny života. 

Helene mi popisuje jednotlivé fáze mého tance. Co mě čeká, co se bude dít. Vše vyžaduje ohromnou koordinaci celé skupiny. Ani nechci myslet na to, zda mě unesou a nepustí…většina jsou ženy. Proč jsem si jen vybrala toho největšího muže pro držení hlavy. Hloupé rozhodnutí? Nevím, ale nemohla jsem jinak, vnitřně jsem potřebovala, aby to byl zrovna on. 

Helene pouští hudbu a má cesta začíná…

Vnímám, že můj vnitřní pozorovatel stále hodnotí, říká, že to “neudělám správně”, že se mi “nedaří naprosto pustit mou kontrolu”. Ale přitom padám hlouběji a hlouběji. Ani nevím kam až, nechávám se vést a nést. Nedělám vlastně vůbec nic, o vše se stará skupina a Helene. Teprve při cestě zpět vnímám jak pomyslně daleko a vysoko všechno je. Vynakládám obrovské úsilí, abych se vůbec probrala. Oči jen mrkají a mrkají a stále nikde nikdo, nelze je otevřít. 

A pak se to konečně povede….a… vidím je! Dva hnědé knoflíky plné něhy a lásky. Koukají na mě! Vítají mě. A kolem spoustu dalších očí plných podpory. Jsem podporovaná a milovaná. Citím se jako narozené miminko. Nejde mi se postavit na nohy a to nejen díky mé současné zlomenině nártní kosti. Z jedné strany mě drží on a z druhé ona. Vidím své nohy jak se pomaličku dotýkají země. A najednou…

Najednou mi to všechno přijde neskutečně …vtipné! 

Ano, nemohu jinak, začínám se smát. Hodně smát. A nemohu přestat. 

Nechápu. Mozek mi nefunguje. Cítím radost. Stojím v kruhu, koukám se na ně všechny a nemohu se přestat smát. Směju se tak silně, jak jsem se snad nikdy v životě nesmála…tedy jen jednou asi před 8 lety, po tom, co jsem se zeptala mé tantrické učitelky Sarity, co je tajemství života. Tenkrát po její odpovědi a hlubokém propojení našich očí, jsem vyšla ven a cítíla ohromné rozšíření. A pak jsem asi hodinu běhala po zahradě a smála se na celé kolo jako malé dítě. Pro venkovního pozorovatele to mohlo vypadat, jako že jsem se zbláznila. Ale mě bylo božsky.

No a s Helene jsem se právě “zbláznila” podruhé. 

Ten smích je tak osvobozující, ten smích je odpovědí na vtip, který jsem neslyšela, ale přesto jsem na něj reagovala. Nejde to zastavit. Každý pohled na dalšího člověka ve mě spouští další silnější záchvat smíchu. Nesměju se jim, nesměju se sobě. Směju se božské hře zvané život. Není to smích proti ničemu, ani s nikým. Jakoby se rozezněla neviditelná strunka někde uvnitř mě. A nejde zastavit a já se o to ani nijak nesnažím. Je to tak úlevné. Čím vážnější je něčí obličej, tím víc se mi chce smát. 

Pak mi pomáhají vyjít ven. 

Ach bože!

Pokud něco mohu nazvat Bohem, tak to je tady v tuto chvíli. 

Stromy šumící ve větru, obloha plná mraků a tvarů, teplo lidského doteku.

Vůně polévky. Hluboký vděk za přinesené jídlo. Tak pomalu jsem snad nikdy lžíci polévky nejedla. Ta božská symfonie chutí na jazyku! 

Nechci mluvit, jen uchovat tuto chvíli navždy. Je mi krásně, jsem v harmonii, štastnější než kdykoliv předtím. Nepotřebuju nic. Miluju život. Cítím se tak plná života. Plná barev, chutí, plná lásky a vděčnosti. Mysl neřeší, co bylo nebo co bude pak. Jsem teď a je mi krásně. Cítím úlevu a lehkost. 

A co mi tenkrát odpověděla Sarita na mou otázku? Mnoho mnoho let žila s Oshem a zkoumala tajemství života. A tenkrát mi slovy i ve svém pohledu řekla, že…

 “Život je “leela” neboli božská hra!”