Jak zvládnout emoce a co se stalo Pepíčkovi a Martině

Brání vám strach, smutek, nejistota nebo jiné emoce v žití života podle vašich představ? Pokud ano, tento článek je pro vás 😉

Rozhodla jsem se zveřejnit část svého e-booku, ve které vám vysvětlím, jak nám emoce brání ve štěstí a co s tím dělat. Tady ji máte:

Emoce jsou skvělé! Dávají našemu životu spoustu barev a odstínů, pomáhají nám rozhodovat se a odlišovat, co je důležité a co ne. Cítit emoce je velký dar. Samozřejmě mnohdy ale pro nás mohou být i náročné, protože nás nikdy nikdo neučil, jak s nimi vlastně zacházet.

Asi tušíte, že nejde o to nad svými emocemi vyzrát, ale spíše jak je využít ke svému prospěchu, jak je přijmout a vyjádřit.

Každý týden ve své praxi vidím, co se děje, když si lidé konečně dovolí pracovat s emocemi jinak, než jsou zvyklí.

Pojďme se na fenomén emocí podívat blíže.

Jaký je váš postoj k emocím? 

Zkuste si všimnout, že v naší společnosti se o emocích mluví spíše v negativním slova smyslu. Jako by to bylo něco divného, co by se mělo kvalitně a rychle zkrotit.

Žijeme totiž v převážně mužském světě, který dává důraz na logiku a rozum spíše než na emoce. 

Obecně máme rádi všechno pod kontrolou a z tohoto důvodu je pro nás i bezpečnější opírat se o logiku, data a fakta, neb ty mají předvídatelné výsledky. Svět emocí je pro mnohé z nás neznámou a nebezpečnou krajinou, kterou se často snažíme přehlédnout a jejíž existenci se zejména na veřejnosti snažíme zcela popřít. Snažíme se dokonce podřídit emoce logickým procesům, např. je rozškatulkovat na dobré a špatné a tak k nim i přistupovat. Ty tzv. špatné emoce většinou potlačujeme a neukazujeme, popř. se snažíme je racionálně zdůvodnit a často hledáme příčiny ve vnějším světě (můj šéf, má matka, partner, politická situace apod.).

Proč? Odpověď je v našem dětství 

Kořeny tohoto problému můžeme hledat v našem dětství. Od útlého věku nás rodiče učí, co je dobré a co je špatné, což se vztahuje i na emoce. Dozvídáme se, které emoce jsou dobré a můžeme je cítit a které jsou špatné a cítit bychom je neměli nebo bychom je alespoň neměli projevovat. Po určité době začneme i my sami mít pocit, že projevování emocí je známka slabosti, nebo že se to zkrátka nehodí. Nasazujeme si určitou masku, a tu ukazujeme světu. Často ale zažíváme vnitřní konflikt mezi tím, co cítíme, a tím, co projevujeme navenek. Snažíme se tento konflikt vyřešit, a to tak, že se od svých emocí začneme odpojovat. Přestaneme s nimi být ve spojení.

Žijeme v přesvědčení, že emoce jsou špatné 

První, co musíme změnit, je náš postoj k emocím. Pocity jsou kořením našeho života. Každý den zažíváme směsici různých pocitů, které předurčují, jaký budeme mít den. Mnozí z nás se velmi snaží řídit svůj život myslí, ale přitom např. za schopnost se rozhodovat jsou zodpovědné právě emoce.

(Pozn. Pocity a emoce se v odborné praxi mohou definovat různě, já pro zjednodušení používám v textu pocity a emoce jako synonyma.) 

Co logicky vyplývá z přesvědčení, že emoce jsou špatné? Snažíme se je potlačit, snažíme se je „nějak zvládnout“, dělat, že nejsou. A co to způsobuje? Nemoci, úzkosti, stres. Pojďme si tuto problematiku vysvětlit trochu blíže. Myslím, že se vám bude hodit, až vás např. přepadne strach, smutek nebo zlost, a vy si budete myslet, že kvůli nim máte zastavit svou cestu za životem podle svých přestav.

Co se stane, když emoce potlačíme 

Ráda bych vás přesvědčila o tom, že potlačování emocí opravdu není dobrý nápad. Je pravda, že mnozí z nás vůbec netuší, jak s emocemi pracovat, jak o ně pečovat či jak se chovat v přítomnosti někoho, kdo třeba brečí nebo se zlobí. Mnohdy jedinou strategií, kterou jsme se „museli naučit“ v dětství, je emoce potlačit. Podívejte, co se např. mohlo stát:

Co se stalo Pepíčkovi 

Malý Pepíček si hraje ve svém pokoji. Je plně ponořen do hry, svět kolem něho neexistuje. V tu chvíli přichází do pokoje otec a říká mu: „Pepíčku, ukliď si hračky, jdeme večeřet.“. A Pepíček nic, hraje si dál, vždyť večeře je teď ve světle jeho skvělé hry zcela nepodstatná. Otec se po chvíli vrací a zvýšeným hlasem pronese: „Pepíčku, ukliď si ty hračky, nebo po večeři nedostaneš žádnou zmrzlinu.“ A Pepíček opět nic, zmrzlina je v tuto chvíli naprosto nepodstatná záležitost. Situace se ještě dvakrát zopakuje, avšak Pepíček si hračky neuklidí.

A co se stane po večeři?  

Po večeři přijde čas na zmrzlinu. Pepíček ji však nedostane. V tu chvíli začne nekontrolovatelně brečet a křičet, cítí velkou bolest, vztek, smutek a všechny své emoce, všechen nahromaděný stres chce vyjádřit hlasem a pohybem. A to je v pořádku. Ovšem toto projevování emocí se nelíbí tatínkovi, který vyžaduje poslušnost, bere si Pepíčkův výlev osobně, a tak ho tvrdě okřikne: „A teď DOST. Nebudeš nám tu dělat cirkus, to sis měl rozmyslet dříve.“ Pepíček se lekne a okamžitě přestane.

Právě se naučil, že pokud chce, aby byl s tatínkem zadobře, nesmí se takto projevovat. Vyjadřování emocí je špatné. Možná až dospěje, bude vždy k tomu, aby se mohl vyjádřit a projevit, vyžadovat povolení od jiné, vyšší autority.

Každý z nás si zejména z dětství neseme řadu neprojevených emocí. Ukládají se v našem těle a brzdí nás v žití našeho maximálního potenciálu. Pak chodíme na různé terapie, kde se dostáváme zpět do dětství, tyto emoce znovu projevujeme, a tím se léčíme a uvolňujeme…

Pozn.: tento příklad o Pepíčkovi jsem poprvé slyšela na semináři u Phillipa Lenaifa. Vděčím mu za hlubší porozumění celému procesu práce s emocemi. Je to kapacita světového formátu a 16.- 18.března 2018 bude v Čechách. Ať vám tato příležitost neuteče 😉 Více informací naleznete ZDE>>

Nebylo by lepší emoce projevit rovnou, než chodit později k terapeutovi? 🙂 

A ano, musím k tomu dodat, že z pohledu rodiče dvou kluků to opravdu není jednoduché, o praktickém provedení při výchově dětí  napíšu někdy příště.

Povím vám ze své praxe ještě jeden příklad k uvolňování emocí. Ukážeme si, co se může stát, když se zablokovaná energie povolí.

Příběh Martiny 

Na mé lekce Biodanzy chodila pravidelně žena jménem Martina. Pracovala v bance, ale nebyla tam příliš spokojená. Zároveň se bála odejít. Některá cvičení při Biodanze v ní vyvolávala proudy slz. Brečela a nevěděla proč. Byla zmatená, protože byla zvyklá své emoce analyzovat.

Vysvětlila jsem jí, že metoda Biodanzy není interpretativní. U některých psychologů např. můžete zkoumat, co konkrétní událost znamená, s čím to souvisí, budete analyzovat a interpretovat, vypovídávat se. Při Biodanze se nemluví, ale mnohdy dochází k uvolnění potlačených emocí a účinky jsou pak léčivé, jako tomu bylo u Martiny. Není třeba vědět, která emoce s čím souvisí. Toto uvolňování pokračovalo při různých cvičeních několik týdnů. A pak jednoho dne Martina přišla a nadšeně nám začala vyprávět, že si konečně začala plnit svůj sen. Dala výpověď v bance a začala pracovat v mateřské školce. Pustila, co jí už nesloužilo, a získala novou důvěru v sebe samu a svůj život.

A co z toho plyne pro vás?

Je lepší plakat než neplakat. Je lepší cítit než necítit. Je důležité své emoce projevit a vyjádřit a ne je blokovat. Takže pokud pláčete, vyjadřujete, co cítíte, děláte pro sebe to nejlepší, co můžete.

Ovšem je důležité říct, že ne každý pláč vede k léčení. Existuje několik typů pláče. Více se můžete dozvědět na semináři s Phillipem Lenaifem.

Projevování emocí 

Prožití neboli vyjádření a uvolnění emocí nám umožní tzv. čistit náš vnitřní systém. Jde o určitou formu psychohygieny. Tak jako si pravidelně čistíte zuby pro ochranu před zubním kazem, je užitečné i čas od času tzv. upustit plyn, povolit ventil a prožít naplno své pocity jako prevenci různých psychosomatických chorob. Vyjádřením emocí uvolňujeme energii, kterou bychom jinak věnovali držení emocí pod pokličkou. Jde o léčivý a zároveň sebepoznávací proces, neb právě přímé spojení s emocí nám postupně umožní získat hlubší informace, jež nám emoce přináší. Informace užitečné pro to, aby nám bylo v životě dobře. Tak pojďme do toho!

Bezpečný prostor 

Pro vyjadřování emocí je nezbytně důležité vytvořit si bezpečný prostor, kde se můžeme naplno projevit beze strachu, že nás někdo uvidí nebo uslyší. V tomto prostoru jsme sami se sebou, tudíž není možné emoci na nikoho „házet“, nikdo nás nevidí, a tak si můžeme dovolit být v tu chvíli 100% opravdoví. Je dobré připravit si několik měkkých polštářků, papírové kapesníčky, v přírodě nám může stačit třeba klacek, kterým se dá mlátit o zem, apod. Takovým prostorem může být i váš byt, když zrovna není nikdo doma.

Cvičení: 

Běžte do svého bezpečného prostoru. To může znamenat i to, že si na pár vteřin odskočíte do vedlejší místnosti nebo do koupelny. Uvolňování lidských emocí funguje i zpětně, tzn. nemusíte je projevovat v okamžiku, kdy je ucítíte, ale můžete je na chvíli „odložit“ a vrátit se k nim později. Pokud cítíte např. zlost vůči svému partnerovi nebo svému dítěti, nejde o to udělat mu zlostnou scénu před očima, ale odebrat se do svého prostoru a tam vše vyjádřit. Spojte se v tu chvíli se svým vztekem, můžete si např. v hlavě znovu přehrát situaci, která tomuto pocitu předcházela. A pak se naplno ponořte do svých pocitů a vyjádřete je.

Pořádně zmlaťte polštář, boxujte do vzduchu, dupejte nohama, hlasitě křičte, nadávejte, prožijte naplno svou zlostnou katarzi bez jakéhokoliv posuzování. Buďte 100% ve svém sebevyjádření. Pokračujte, dokud se nebudete cítit prázdní. Možná po zlosti bude následovat další emoce – např. smutek. Opět si ho dovolte prožít naplno. Schoulete se do klubíčka a plačte, jak jen můžete. Pokračujte, dokud se nebudete cítit prázdní. Tento proces můžete samozřejmě provozovat s jakoukoliv emocí. Nakonec poděkujte za tuto očistu sami sobě. Pozorujte, zda vám s uvolněním emocí přijdou hlubší vhledy ohledně dané situace, sebe sama a svých potřeb. Buďte chvíli v klidu, dýchejte zhluboka a nic nedělejte.

Toto cvičení můžete dělat třeba i 30 minut, když máte čas a prostor. Lze ho ale provozovat i v rychloverzi – stačí pár sekund intenzivního emočního projevu pomocí hlasu, mimiky a pohybu třeba na záchodě.

Ale já mám zlost teď, nechci to vyjadřování odkládat! 

Asi chápete, že není dobrý nápad projevovat svůj vztek bušením do polštáře vedle spícího miminka nebo před šéfem v práci. Když tedy nemáte zrovna vhodný prostor ani čas pro vyjadřování emocí a musíte je odložit, pomůže vám v daný okamžik, když svou emoci alespoň uznáte a pojmenujete ji nahlas. Např. se rozhodnete pro určité změny ve svém životě, ale zrovna vám vůbec nic nevychází. Vypadla vám paní na hlídání, partner/ka odjel/a na služební cestu, nedaří se vám dokončit projekt v práci. Přiznejte si v tu chvíli: Jsem smutný/smutná, Jsem zoufalý/zoufalá, Jsem naštvaný/naštvaná.

Stačí, když to vyslovíte nahlas sami pro sebe, už tím emoci vyjadřujete a uleví se vám.

Co z toho plyne? 

Pokud vás na vaší cestě za životem podle svých představ zastavují emoce (strach, smutek, zlost) apod., uvědomte si, že je to „pouze“ emoce, nejste to vy. Emoci lze pouze přijmout, vyjádřit ji a jít dál. Emoce přijdou a zase odejdou, vaši cestu bude lemovat spousta zajímavých pocitů. Užijte si je, ale nebuďte jejich obětí. A nenechte se také kvůli nim připravit o zdraví. Myslím, že už v mateřské školce nás měli učit, jak správně k emocím přistupovat. Naučili nás ale spíše, jak je potlačit, a tak je na čase vrátit si své zdraví a pocit pohody.

Dopřejte si projevení emocí v bezpečném prostoru. Zároveň si uvědomte, že to není „ničí vina“, že se nějak cítíte nebo necítíte. Jsou to zkrátka jen vaše emoce. Když ucítíte na své cestě strach, dopřejte si ho cítit a můžete se ho i zeptat, co vám přišel sdělit, na co vás upozorňuje. Vztek a smutek z neúspěchu můžete vybít a vyplakat v bezpečném prostoru a pak se zvednout a jít dál. Protože váš sen o životě podle vašich představ za to určitě stojí!

PS: Tento článek je drobná ochutnávka z Praktického průvodce, jak žít život podle svých představ. Omrkněte ho ZDE >>>