„Do roka a do dne“ aneb porodní příběh mého prvního syna

V příštích dnech mě čeká druhý porod… připravuji se a vzpomínám na zázrak zrození našeho prvního syna Tobiáše. Sepsala jsem tenkrát jeho porodní příběh – hluboce intimní, otevřenou zpověď jednoho přirozeného láskyplného zrození. Byl zveřejněn na jiném webu, ale zaslouží si být nyní zde. Protože je součástí mě a já se s vámi ráda o svou zkušenost podělím. Ovšem čtěte pouze na vlastní nebezpečí, psala jsem ho v záplavě poporodních emocí 😉

Milý Tobiášku,

S tvým tatínkem jsme 31.12.2012 u nás doma v obýváku vytvářeli náš záměr a přání na příští rok. Poslední věta zněla: „Jsme otevření a připraveni stát se rodiči duši, která se rozhodne skrze nás přijít na svět a zrodit se v našem dítěti.“

Přesně o rok, 5hod a 20 min později – tedy 1.1.2014 v 05:20 jsi se na tom stejném místě narodil.

Chtěla bych ti věnovat tvůj porodní příběh. Pokusit se o nemožné a alespoň pár slovy popsat zázrak, který se tu noc stal. Hlavně pro tebe, můj maličký, ale také pro všechny , kteří v dnešní době takový příběh potřebují slyšet…

Poprvé ses ozval v noci na 30.12. Zbudil mě takový silný předmenstruační pocit a mírné kontrakce. Schoulila jsem se pod peřinu, oči jsem měla dokořán vykulené, úsměv od ucha k uchu a připadala jsem si jako malé dítě, které má ráno narozeniny a už nemůže samou radostí dospat. Tušila jsem, že to ale ještě mohou být pouze poslíčci, ale také jsem věděla, že už se něco začalo dít a dříve nebo později už tu budeš s námi. Peťa (tvůj tatínek) se probudil a střetli jsme se pohledem. „Možná už to začíná…“ řekla jsem. „Já vím :-)“ odvětil můj velmi vnímavý a intuitivní manžel. Políbili jsme se v radostném očekávání a pak jen tak leželi v dlouhém objetí. Usnula jsem a kontrakce zmizely.

Celý den jsem měla pocit, že chci zalézt někam do doupěte a tam tiše být a odpočívat.

Nechtělo se mi mluvit, na Peťu jsem skoro vůbec nereagovala. Tušila jsem, že možná za den, za dva to doopravdy začne…byli jsme na kontrole u porodní asistentky. Tam jsem se rozpovídala a předporodní nálada byla ta tam…opět jsem nevěděla a jen čekala, až opět zavoláš.

Dočkala jsem se o den později. Přes den jsem pociťovala mírné nepohodlí v podbřišku podobně jako 1. den menstruace. Odpoledne jsem byla sama doma a byla jsem nezvykle aktivní. Několik hodin jsem pobíhala po kuchyni a vařila a pekla – palačinky, quiche…a ty si mezitím čekal, až se tvůj táta vrátí domů. Na facebooku se někdo ptal, jaké má kdo plány na silvestrovský večer. Jednoduše jsem tam napsala „rodit :-)“. To jsem ještě nevěděla, že za 3 hodiny se mi opravdu toto přání splní.

Před sedmou hodinou jsme si s Peťou sedli k počítači, že se budeme dívat na nějaký film. Zároveň jsem psala smsku naší porodní asistentce – říkejme ji třeba Adélka – „Adélko, vše je pořád stejné, nic moc velké změny, odpoledne to spíš zmizelo, teď tak trochu, stále jen ty menstruační stahy sem a tam… je to tak normální? Můžeme tomu nějak teď ještě pomoci nebo to prostě má svůj vlastní vývoj a je třeba jen čekat? Díky.“ Přesně v momentě kdy jsem tuto sms odeslala jsi se ozval již hlasitěji. Přišla výraznější kontrakce a za 10 min další a pak další… začali jsme tušit, že je to asi tady, že sis opravdu vybral tuto silvestrovskou noc.

Cítila jsem se velmi klidně a vyrovnaně. Film jsme vypnuli. Peťa začal zapalovat svíčky. Náš večerní program začínal být zřejmý. Pustili jsme si příjemnou hudbu, kterou jsem měla pro tuto příležitost připravenou.

Náš obývák se pomalu začal proměňovat na nádherné místo plné tajemství…

Pokud vše půjde dobře, tak tady na tomto místě…se to stane…přijdeš k nám a budeme rodina. Zvolna jsem dýchala a užívala si tu vznikající atmosféru. Cítila jsem velkou radost a klid. Bylo mi krásně… Každá kontrakce byla cestou, jak být k tobě blíže. Neuvědomovala jsem si ani nějakou bolest. Vše přicházelo ve vlnách a nutilo mě to jít do plné přítomnosti a hloubky. Víc k tobě. Spolupracovat a pomáhat ti.

Šla jsem se převléci. Měla jsem chuť obléct si něco speciálního. Vybrala jsem čistě bílou tuniku z Indie. Pak se mi chtělo tančit a bubnovat. Pustili jsme si mantry. Zplna hrdla jsem zpívala „we are opening up in a sweet surrender…“ , volala tě šamanským bubnem, bosýma nohama se spojovala se Zemí a v mysli si vizualizovala, jak k nám pomalu a jemně přicházíš. S každou další kontrakcí jsi nám byl blíž. Peťulka hrál na didgeridoo a tibetskou mísu a zpíval se mnou. Atmosféra v místnosti byla čím dál tím krásnější.

Hlavou mi problesklo, jak je ten porod nádherný, až jsem se zalekla, jestli to vůbec je „ONO“

…kdy přijdou ty hrůzy, o kterých všichni mluví? Byla jsem připravená, že se může dít cokoliv, a že vše asi bude ještě mnohem intenzivnější, ale teď v tuto chvíli to bylo láskyplné a jemné.

Pustila jsem další hudbu – tentokrát to byly písně laděné více k stimulaci sexuality. Využila jsem své zkušenosti s výcviku Biodanzy a sestavila si seznamy, které mě v těhotenství přišly pro porod zajímavé. Četla jsem, že porod je vrcholným sexuálním zážitkem v životě ženy. Je pravda, že jemná a smyslná hudba linoucí se pokojem přidala celé atmosféře další odstín. Začala jsem se cítit velmi sexy, vlnila jsem boky a svlékla si halenku. Peťa po chvilce také odhodil oblečení a pomalu ke mně dotančil z druhé strany pokoje. Hudba nás vedla ke společnému smyslnému tanci, jemně jsem se odevzdávala jeho náruči, cítila jsem se přitažlivě, milovaně a bezpečně. Noční oblohu za okny začaly ozařovat první ohňostroje. Čas běžel tak rychle.

„Kdy budeme volat porodní asistentku?“ pomyslela jsem si.

Ne, ještě ne…tato chvíle je jen naše. My tři společně, v lásce, v harmonii, v radosti u nás v obýváku. Je mi tak blaženě. Pociťuji vděčnost, že vše probíhá v klidu a hladce a můžeme být doma. Blíží se půlnoc. Stojíme s Peťou u okna a připíjíme si hruškovým džusem. Pozorujeme tu plejádu barev na obloze a mě přijde, jako by všichni dnes slavili tebe Tobíšku…a zároveň cítím tu hlubokou intimitu nás tří a jak to všechno, co se tu nyní děje je našim malým tajemstvím. Naším soukromým zázrakem.

Po půlnoci se rozhoduji, že již je čas zavolat Adélku. Určitá část mě by ještě ráda byla sama, ale vím, že cesta k nám bude nějakou dobu trvat a nechci nic riskovat. Diskutujeme, zda je již čas napustit porodní bazének. Nevím a nemohu se rozhodnout. Ráda bych věděla, jak moc již porod postoupil a jak hodně jsem otevřená. Nechci nic uspěchat a pak být zklamaná, že jsme teprve na začátku. Přeci jen jsem prvorodička.

Nějak intuitivně si ale myslím, že již mohu být otevřená úplně a čeká nás druhá fáze.

Věci se pomalu mění. Peťa začíná nafukovat bazének. Běhá po bytě, tahá hadice, hučí pumpa…najednou je všude hluk a naše posvátná atmosféra se někam rozplývá. Nelíbí se mi ten shon. Začínám být nervózní. Potřebuju klid. Najednou mi začíná být špatně po každé kontrakci. Mám neustále pocit, že potřebuji na velkou. Sedím na záchodě, tam je mi nejlépe. Nevím, zda budu zvracet nebo se vyprazdňovat. Na kalhotkách objevuji malou kapičku krve. Trochu mě to vyděsí, ale vzpomínám na předporodní kurz. Prý je to takto v pořádku a normální. I ta chuť na zvracení se běžně děje. Uklidňuji tedy sama sebe a moc si přeju ať už je Adélka tady. Chci mít vedle sebe zkušenou ženu, už ji potřebuju, už to sama nezvládnu.

Najednou se čas vleče.

Adélka volá, že je již na cestě. Přijíždí o půl druhé, je to úleva. Opět se věci uklidňují a já s nimi. Bazének je napuštěný, atmosféra je zpět. Opírám se o míč a povídáme si s Adélkou. Měří mi tlak. Naštěstí je vše v pořádku, do porodnice nemusíme. Pak mě vyšetří a vypadá to, že jsem již hodně otevřená. Možná 7 cm nebo více. Stále mi nepraskla voda, a tak přes vak blan není úplně jisté, zda je již dostatečně sestoupená hlavička. Později mi tvůj tatínek pověděl o rozhovoru s Adélkou v kuchyni, kdy mu řekla, že jsem asi již plně otevřená (tzn. cca 10 cm), ale že mě raději řekla o něco méně, kdyby náhodou…. Tím se potvrdila má intuice. Už to byl opravdu čas, kdy začínala druhá fáze porodu.

Váhavě jsem vstoupila do porodního bazénku.

Voda se mi nejprve zdála příliš teplá a zvažovala jsem, co když se mi znovu bude chtít na velkou? Mám vůbec do té vody lézt? Adélka mě uklidnila, já se uvolnila a voda mi nakonec přišla příjemně hřejivá a uvolňující. Kontrakce začínali nabírat na intenzitě.

Stále jsem je nevnímala jako bolest, spíše jako velkou sílu, energii, která mě vždy kompletně pohltila.

Kolem svítily svíčky a hrála hudba. Peťa s Adélkou seděli u bazénku a hladili mě po vlasech. Nejlépe mi bylo v polokleku. Hlavou jsem se opírala o hranu bazénu, klečela jsem a pánev mi tančila ve vodě. Adélka mě vedla k tomu, abych se mezi kontrakcemi co nejvíce uvolnila. Pod jejím vedením jsem se zcela rozpouštěla do vody, než se mě zmocnila další vlna, která mě přibližovala k tobě Tobiášku.

Netrvalo dlouho a mezi nohama se mi objevil modrobílý balónek.

Adélka mi vysvětlila, že rodím vak blan, protože mi ještě nepraskla voda. Někdy se stane, že tento vak praskne až v závěrečné fázi nebo se dokonce miminko narodí v něm. Asi jsi byl na mě moc hodný a krásně jsi spolupracoval, jak tvrdila Adélka. Tento vak blan mě totiž připravoval na tvou hlavičku.

Vůbec netuším, jak dlouho to trvalo, byla jsem ponořená hluboko v sobě, stěží jsem otevřela oči. Najednou vak prasknul. Cítila jsem velkou úlevu, uvolnilo se napětí. „A teď půjde hlavička, připrav se bude to o něco intenzivnější, ta hlavička je o dost tvrdší.“ řekla mi Adélka. Můj mozek zaznamenal mírnou paniku. Zvládnu to? Jak intenzivní to bude? Neměla jsem ale čas o tom příliš přemýšlet. Přišla další kontrakce a věci se začali dít. Objevila se hlavička.

„Můžeš si na ní sáhnout.“

Cože? Opravdu? Sbírala jsem odvahu, abych ruku vsunula mezi nohy. A opravdu! Byla tam! Přišlo mi to jako z jiného světa. V momentě dotyku mnou projela silná vlna energie. Celé tělo se mi roztřáslo. Už jsem se neodvážila sáhnout si znovu. Nechala jsem věci, ať se dějí. Vše začalo být opravdu intenzivní. Objevil se u mne strach. Netušila jsem, jak to všechno dopadne, ale nešlo to zastavit.

Vše šlo pomalými krůčky vpřed. Peťulka mě hladil po vlasech, líbal na čelo a šveholil něco o tom, že mě miluje, a že už budeš brzy tady s námi. Vnímala jsem ho tak na půl, byla jsem hluboce ponořená ve svém těle. Chtělo se mi křičet. „Veď tu energii dolů do pánve, ne nahoru“ navigovala mě Adélka. Co to po mně chce? Mozek mi nefungoval. Jak dolů do pánve? Kam mi ta energie jde teď? Vůbec jsem netušila, co mám dělat, ale tělo asi ano, zavřela jsem oči a zatlačila…

Fungovalo to!

Hlavička se pohnula dopředu. Myslela jsem, že už to musí být ono, ale ukázalo se, že hlavička je pořádně veliká a ještě má před sebou kus cesty. Začala jsem někde v duchu vzývat všechny svaté, své předky, všechny ženy, co již porodily, anděly, cokoliv mne v tu chvíli napadlo…prosila jsem o sílu a o pomoc, abych ten konec zvládla.

A pak to přišlo. Další mohutná kontrakce. Adélka mě povzbuzuje, já tlačím jako divá a hlavička se posouvá, posouvá…a pak nic. Teď to vážně bolí. Mám pocit, že jsem určitě celá potrhaná, kvičím bolestí, ale netrvá to ani pár sekund a přichází další kontrakce, já zatlačím a najednou cítím prudké uvolnění. Co se to stalo? Porodila jsem hlavičku? Kontrakce ještě trvá, tak ji využiji, ještě maličko zatlačím a je tu další uvolnění …Opravdu? Už se to stalo? Adélka něco říká, nevím co…

Otočím se a vidím tě. Plaveš pod vodou a jsi opravdu veliký kluk.

Mám oči vytřeštěné dokořán, nemohu uvěřit, co se právě děje. Otáčím se, sedám si a Adélka tě vytahuje z bazénu a pokládá na mou hruď. Držím tě v náručí. Sotva dýchám a ty ještě nedýcháš. Trvá to dvě minuty a pak se nadechuješ. V 5hod a 20 min a v mém náručí. Nemůžu z tebe spustit oči. Vítám tě, můj maličký. Asi říkám něco o tom, že tě moc miluju, a že tě vítám v tomto láskyplném světě. Už nevím…. vše se děje rychle a zároveň nekonečně dlouho. Peťulka tě hladí a líbá na čelíčko. Máš nádherné oči. Jsi to nejkrásnější miminko na světě. Jsi tady. Náš Tobiášek. Právě jsem byla svědkem a přímým účastníkem toho největšího zázraku. Zázraku zrození. Jsem naprosto ohromená. Nemohu tomu uvěřit. Jsi tu. Držím tě v náručí. Dýchám tvou vůni, tisknu tě k sobě….moje děťátko, moje miminko….jak jsi božský, synáčku náš.

Rodím tvou placentu, která je ohromně veliká. Vypadá to, že naše superfood smoothie tě opravdu dobře vyživovalo.

Sním kousek placenty, abych nabírala sílu a dobře se mi zavinovala děloha.

Pupečník nepřestřiháváme, zvažujeme lotosový porod, a tak tě necháme, ať si ze své placenty vezmeš, co potřebuješ a máš čas se s ní rozloučit. Pomáhají mi z vody, tatínek tě pevně drží u sebe a já si lehám na gauč a pak už jsme zase spolu. Ležíš mi na bříšku a spinkáš. Zůstáváme tak celou věčnost. Jsem unavená, ale nemohu usnout. Dívám se na tebe, sleduji, jak dýcháš, tisknu tě k sobě a hladím tě po nahém tělíčku.

Po 18ti hodinách jsme se rozhodli pupečník přestřihnout, měli jsme dojem, že už je ti to jedno. Nereagoval si. Placentě jsme poděkovali a Adélka ji druhý den usušila u nás v troubě.

Zároveň jsme z placenty hned po porodu odebrali vzorek pro homeopatika.

Mám dobrý pocit z toho, že jsme ji takto využili. Máme skvělý přírodní lék šitý nám na míru. Kousek placenty ještě zbyl, teď je v mrazáku a na jaře ho zakopeme někde v lese. Měli jsme opravdu štěstí, v porodnici by nám placentu nedali a vyhodili by ji jako infekční odpad. Také mě příjemně překvapilo, že nakonec nebylo potřeba ani žádného šití, neměla jsem větších poranění. Uf!

Sílí ve mně pocit vděčnosti.

Klidně teď spinkáš na mých prsou, jsi nádherné zdravé miminko plné síly a života. Narodil ses v krásném a láskyplném prostředí ve svitu svíček a tichých záblesků ohňostrojů v dálce.

Děkuji Adélce, že nám pomohla zažít přirozený porod v domácím prostředí. Děkuji za její vedení a podporu. Děkuji Peťulkovi, za jeho přítomnost, lásku a podporu. Bez něho bychom to nikdy tak krásně nezvládli. Byl tu po celou dobu pro mě, staral se a hýčkal mě a to zejména v prvních dnech po porodu, kdy jsem to nejvíce potřebovala. A také děkuji sobě, že jsem všechno tak krásně zvládla, připravila sebe i své tělo a porodila podle svých představ. Chápu, že to není samozřejmost a jsem velmi vděčná za tento dar!

Tobiášku můj milovaný, byl jsi zplozen z lásky a z našeho nejhlubšího přání, narodil ses v lásce a v mírumilovném prostředí, nechť je i tvůj život naplněný láskou a krásnými okamžiky, které tato láska plodí.

Milujeme Tě, vítej tady u nás doma Tobíšku!

S láskou a radostí,

Tvoje maminka

(leden 2014)