Přála jsem si orgasmický porod. Jak to dopadlo?

Milý Matějíčku,

toto je příběh tvého zrození. Jak přicházíme na svět je pro náš život moc důležité, a tak až se budeš jednou zajímat, v tomto příběhu možná nalezneš pár odpovědí. Stejně jako příběh tvého bráchy, pouštím i ten tvůj veřejně do světa, protože věřím, že tyto příběhy je potřeba sdílet a šířit. Protože stačí, když změníme, jak přicházíme na svět a celý svět se může změnit!

Je sobota 18.března 2017. Budím se smutná a ve stresu z toho, co nás asi čeká v pondělí.

Prý už musíme do porodnice na vyvolání (napsala jsem o tom článek ZDE). Mám pocit, že tvůj porod je tak vzdálený…možná za 4-5 měsíců. Bráška Tobík se v noci počůral. Tvůj táta si taky dělá starosti a je nevyspalý, atmosféra je spíše pohřební než porodní, píšu smsku své mamince, že je to u nás zralé více na psychiatra než na porodníka.

Přeji si, abych se cítila lépe, už mě nebaví dělat si starosti kvůli vyvolávání porodu, toužím si užít náš poslední víkend ve třech. Pouštím si tedy africké písně z Biodanzy a začínám tančit po obýváku. Tobík se ke mě nadšeně přidává a za chvíli už spolu vesele rytmicky poskakujeme. Tiše vysílám signály i do bříška tobě Matějíčku: “Broučku, je to na tobě, jakou si zvolíš cestu…je tu hezky, těšíme se na tebe, pojď k nám.” 

Po chvilce mě napadá, že jsme ještě nemalovali na těhotné bříško.

Hledáme tedy s Tobíkem ty správné tělové pastelky a vzápětí se táta Peter i Tobík pouští do uměleckého díla. Péťa se rozhodl nakreslit mi kolem pupíku srí jantru…když si později čtu na internetu její význam, mám dojem, že nám i ona mohla s tím porodem pomoci. Kdo ví… Já dokresluji na své ohromné břicho ještě pár kytiček, a pak jdu chystat oběd.

Začínám pociťovat takový jemný předmenstruační pocit. Rozzáří se mi oči a tiše doufám, zda je to ten stejný signál jako u Tobíkova porodu. Po obědě už mě začínají bolet i bedra. Má naděje, že by se snad mohlo začít něco dít stoupá, ale stále si netroufám nic říct nahlas.

Kolem třetí hodiny přicházejí první slaboučké kontrakce. Vnímám je ale spíše jako bolest v pánvi a bedrech, jsou nepravidelné, kraťoučké…je mi jasné, že ještě nerodím, ale naděje stále roste. Tolik si přeju, abychom nemuseli na žádné vyvolávání do porodnice! Přichází Tobík a hladí mi bříško. Ptám se ho, kdy si myslí, že se bráška narodí. “Brzy!”, odpovídá můj moudrý prvorozený. Tak ho ještě poprosím, zda by ti to mohl říct, že už si přeje, aby ses narodil. “Bráško, už pojď véééén,” volá na tebe a já mám slzy v očích.

Ano, prosím Matěji, pojď už k nám!

Slabší kontrakce pokračují a já jdu péct piškot. Dostala jsem na něj prostě chuť. Občas se zastavím a prodýchávám jemné vlny. Má radost se začíná zvyšovat, opravdu možná dnes nebo zítra porodíme…něco se tu pomaloučku chystá!

Chce se mi jít na chvilku ven, je zataženo a každou chvilku bude asi pršet. Nevadí. Potřebuji se hýbat a chodit, to ti snad pomůže. Ujdeme asi 100 metrů a chci zpět do tepla a bezpečí domova, a tak se vracíme.

Pak mi dojde, že doma nemáme dost jídla – projevuje se mateřský hnízdící pud a jdu ještě udělat online objednávku potravin s dovozem na druhý den. Pohupuji se přitom na velkém balónu a mám velkou radost, když mohu čas od času od počítače vstát a užít si další vlnu kontrakcí. Ano, blíží se to…tohle už opravdu vypadá na porodní kontrakce, žádní poslíčci.

A v tom mě překvapí.

Jedna silnější děložní vlna. AHA???!!! A cca do deseti minut se objeví další v podobné intenzitě. ANO! Jdu do vedlejšího pokoje a vzápětí prohlašuji, že tu objednávku už nedokončím, ať ji Peťa odešle. Je 18:33 a já začínám doopravdy rodit.

Přála jsem si orgasmický porod a tady ho mám. Jsem v extázi pouze z toho, že se to rozbíhá samo a my nemusíme nikam na vyvolání :-))

V duchu se sama sobě směju, vše je mi ale jedno, já teď opravdu rodím. Jsem nadšená!

Tvůj tatínek začíná podnikat potřebné přípravy – napouštět porodní bazének, zapalovat svíčky, informovat porodní asistentku…já se mezitím zavírám v pokoji a pouštím si porodní afirmace. Jsem překvapená, jak rychle mě dokáží uvolnit, asi se přeci jen ta relaxační příprava vyplatila. Slyším Tobíka, jak běhá po bytě a snaží se Peťovi pomoci s bazénkem. Je zlatý, tuší, že se děje něco velkého a přitom naprosto přirozeného a normálního. Dochází mi, že budeme potřebovat pomoc s uspáním Tobíka. “Zavolej Šárce” instruuju Peťu.

Překvapuje mě, že jsou kontrakce velmi brzy celkem intenzivní a intervaly mezi nimi se zkracují. Peťa tedy volá naší porodní bábě (ano, říkejme ji opět např. Adélka), ať už vyrazí. Je 19:19.

Cítím bolest v bedrech, a doufám, že ses zvládl dobře natočit a nejsi v poloze záda na záda, jak jsi prý byl ještě nedávno – to by totiž mohlo způsobit silné bederní bolesti při porodu a z toho mám trochu obavy… snažím se důvěřovat, dýchat a pomáhat ti Matěji s každou další kontrakcí, aby ses nám více a více přibližoval.

Přeju si být více se svým mužem a užívat si ty jednotlivé vlny společně a v klidu, ale stále se nějak nedaří vše “připravit”. No, máme ještě celou noc, pomyslím si a trpělivě vyčkávám příchodu kamarádky…

To jsme ještě netušili, že tvůj plán Matějíčku je trochu jiný… 🙂

Po osmé přijíždí Šárka a bere si na starosti Tobíka. Bazének už je téměř připraven a my můžeme být s Peťou konečně sami. Kontrakce už jsou ale nějak intenzivní a docela časté. Hodně se vyprazdňuju, a tak zcela neromanticky trávíme dost času na záchodě.

Je 20:16 a Peťa začíná být nervózní, že už to prý je nějaké intenzivní a časté, jde volat Adélce. Je na dálnici, hodně prší, a tak jede pomalu. Dělám hrdinku a ze záchodu na něho volám. “Klíííd, ještě nerodím.” Nechápu, kde se ve mě tato věta vzala. Že bych stále “nechtěla zakřiknout”, že opravdu rodíme? 🙂

Ve skutečnosti se musím o pár minut později vypořádat s myšlenkou, zda to tentokrát vlastně zvládnu? Možná máme před sebou ještě několik hodin, ale ta intenzita je celkem silná, vydržím to?  Nepociťuji nějakou nesnesitelnou bolest, ale spíše tlak a velkou sílu, která se mě zmocňuje stále častěji, nemám moc příležitostí si odpočinout.

Najednou začínám mít pocit na tlačení!

COŽE??? To ještě nemůže být pravda!

Úspěšně tomu pocitu vzdoruji a dožaduji se, že chci do bazénku.

Je 20:43 a před dům přijíždí Adélka.

A sakra, tak to ještě musím chvíli vydržet, ať mě může vyšetřit, a pak už rychle do toho bazénku, tak moc tam chci…úplně mě to volá.

Adélka přichází v uvolněné náladě, říká něco o tom, že se převlékne a jde se na mě podívat, já ji prosím ať si pospíší, že už opravdu musím do toho bazénku.

Kontrakce chodí snad po 30 sekundách, snažím se Adélce nějak umožnit, aby se mohla podívat, jak hodně jsem otevřená. Konečně se to daří. Prý se hezky otevíráme. No to mi vůbec nikdo nemusí vykládát, pusťte mě už do toho bazénku! Postavím se a najednou ŠPLOUCH….praskla mi voda! Adélka ji kontroluje, vše je v pořádku.

Jsem v jiném světě i časoprostoru.

Ta voda byla naprostým elixírem a balzámem pro mé porodní cesty. Tak příjemný pocit! Udělám velký a široký krok do porodního bazénku. Mám dojem, že se najednou ocitám u děložního čípku a vidím, jak si Matěji prostrčil hlavičku z dělohy a vydáváš se na cestu. Cítím to a jdu s tebou. Vše probíhá tak hladce a jemně. Přichází další kontrakce a ŠUP…najednou vnímám, jako by celé tělíčko skoro poskočilo až těsně před vstup do vagíny. Nemohu tomu uvěřit.

Instinktivně si šahám dovnitř a opravdu hlavička je tam, dotýkám se tvých vlásků. Panebože!!!

Tolik se toho děje najednou. Ty příští minuty jsou tak rychlé a zároveň je v nich skrytá celá věčnost.

Z jiného vesmíru se ozývají hlasy. “Aneto, musíš buď do vody nebo nad vodu, jsi tak napůl” …Nechápu. Tedy chápu, ale nejsem schopná s tím cokoliv udělat. Později se dozvídám, že v té chvíli Adélka skáče za mnou do bazénku, aby mě přidržela při další kontrakci ve vodě a zároveň mi Peťa tlačí na ramena. Dochází mi souvislosti a snažím se spolupracovat a přikleknu si více do vody.

Zároveň v mém druhém vnitřním vesmíru se “TO” všechno děje. Cítím, že teď přijde ten okamžik. Hlavou mi probleskne i vzpomínka na první porod a náročné prořezávání hlavičky, ale teď vím, že je to jinak. Mám pocit, že mnou Matěji jen tak proklouzáváš na svět, nic mě nebolí. Jsem do široka otevřený kanál a ty hladce procházíš.

Cítím spojení se všemi ženami, které mě na mé cestě podporují. Cítím spojení se zemí i s nebesy. Cítím sílu, cítím božství…je to opravdu tady…přichází další kontrakce a tvá hlavička zcela hladce vykluzuje na svět. Držím ji a nemohu tomu uvěřit. Jsem v šoku i v extázi, ale ještě to nekončí….z dálky se ozývá “Chytneš si ho sama?” Kupodivu jsem schopná odpovědět. “Ano, ale jisti mě”. Pak přichází další kontrakce a ty mi Matěji vplouváš do náruče. Adélka ti ještě upravuje porodní šňůru a pomáhá mi položit tě na břicho.

“PANEBOŽE, PANEBOŽE…”

nemohu ze sebe vypravit nic jiného adekvátního této situaci. Ale což, vždyť to přeci JE Božské! Navíc tvé jméno znamená Boží dar 🙂

Nemohu uvěřit tomu, že už jsi tady! Je 21:00 a tvůj křik se hlasitě ozývá po domě. Divím se, že křičíš, Tobík přece vůbec nebrečel…no ale ty jsi přeci Matěj!!! A tak tě tisknu k sobě, líbám tě, vítám tě, očuchávám tě…brečet ještě nezvládám, jsem v příliš velkém šoku, že se to stalo tak rychle a tak krásně.

Sedím v bazénku s Matějíčkem na hrudi a připadám si jako královna! Mám dojem, že mohu vstát a začít tančit. Vím, že nemám žádné poranění, vím, že je vše v pořádku. A taky že ano. Cítím se silně a žensky, jsem štastná. Neuvěřitelně štastná.

Pak mi dojde, že v bazénku vlastně nejsme sami. Sedí tam i má porodní bába. Je krásně zmáčená a vesele se usmívá. Směju se taky, všichni se smějeme.

Po domě se rozlévá radost z právě proběhnutého zrození.

Lezu z bazénku a rodím placentu. Pak si s tebou lehám na gauč a ty se poprvé přisaješ. Jsi nádherný, jsem okamžitě zamilovaná…už jsem skoro zapomněla, jak božský pocit to je, držet na svém srdci čerstvě narozené dítě. Za nic na světě bych neměnila.

Přichází i kamarádka Šárka, Tobík usnul asi 5 minut před tvým narozením. Seznámíte se tedy až ráno. Nejraději bych ho hned šla vzbudit, ale dopřeju nám dvoum raději čas na sbližování.

Ležíme spolu v obýváku, Adélka, Šárka i Peťa si dávají polévku, já popíjím ovocný koktejl s placentou. Vyprávíme si “historky z porodu”, smějeme se, je nám lehce a uvolněně.

Právě se tu stalo něco zázračného, ale zároveň něco naprosto běžného, přirozeného, normálního.

Snoubí se ve mě pocit zázraku i obyčejnosti. Cítím ohromnou vděčnost.

Vítej náš milovaný Matějíčku mezi námi! Nechť je ti tu s námi krásně. Ať všechny problémy a těžkosti zvládáš v životě tak hladce, snadno a rychle, jak si zvládnul svůj porod. Ať tě na tvé cestě provází štěstí, zdraví i láska.

My tě už teď milujeme hluboce a jsme neskutečně poctění, že sis vybral právě nás!

Tak už jsme čtyři. Jééj!

Díky!

Máma, táta a Tobík

PS: A kdo jste dočetli až sem, prozradím vám, že hluboce věřím, že obouch mých porodech mi velmi pomohla má dlouholetá praxe v Biodanze – schopnost se uvolnit, odevzdat, plynout a mnoho dalšího.