O předporodní depresi, zelených dlaždičkách a písničce, co léčí

Je jako kouzelné zaříkávadlo. Dostaneme ho při první návštěvě na gynekologii, když zjistíme, že jsme těhotné.

TERMÍN PORODU!

Málokdo ví, že tzv. v termínu je žena celý měsíc – tj. 14 dní před “termínem” a 14 dní po “termínu”. Mohla jsem tedy říkat, že se můj druhý potomek narodí “někdy v březnu”, spíše než prohlásit, že mám termín 8.3.2017.

Spadla jsem však do naší kolektivní termínové pasti.

Čím více se blížíl předepsaný termín, tím více jsem vnímala tlak na to, že už bych asi měla porodit. Ovšem proběhlo MDŽ, byl úplněk, bylo 7 dní “po termínu”, což bylo období, kdy se narodil můj první syn, ale stále se nic moc nedělo. Matěj si dával načas a nám nastaly krušné chvilky.

Napětí se stupňovalo, stále se mě někdo ptal “zda jsem ještě celá”. „Ano jsem a plánuji taková zůstat i po porodu, možná budu dokonce ještě celistvější,” chtělo se mi křičet do světa. Tak nějak podvědomě jsem věděla, že ještě máme dost času, příroda je přece moudrá a ví, kdy je ten správný čas pro porod. Matěj si určitě řekne sám v ten vhodný okamžik. Ovšem s přibývajícími dny, kdy jsem byla prohlašovaná za potermínovou rodičku, se můj psychický stav zhoršoval. Začalo totiž hrozit vyvolání porodu v nemocnici.

(Pro zájemce o faktické informace, mrkněte na článek, který shrnuje definici přenášení a případná rizika přenášení v porovnání s riziky indukce porodu.)

V tu chvíli asi doopravdy započala má porodní transformace.

Jezdili jsme na kontroly do porodnice v Rakovníku. Při pouhém vstupu do areálu nemocnice mi bylo zle. Místní gynekologická ambulance je opravdu jako z 80.let, zelené dlaždičky v ordinaci, umakartové stoly a židle v jídelně, systém vyšetření pozoruhodný (nejprve monitor v 6. patře, pak na ultrazvuk o patro výše, pak zase zpět k doktorovi – tj. ve výsledku jste sice objednaní na konkrétní hodinu, ale stejně tam strávíte min. 2 hodiny čekáním a pobíháním z patra do patra.)

Je toto opravdu ta porodnice, která má být tak přiznivě nakloněná přirozeným porodům? Můj vnitřní kritik o tom silně pochyboval.

V pátek 17.března jsme byli na monitoru i ultrazvuku, byla jsem 41+2.

Od doktorů jsem se dozvěděla, že bych měla již zítra nastoupit na vyvolání.

Ale proč? Vždyť ještě do středy bychom “měli mít čas”, navíc všechny výsledky byly v pořádku. Nemluvě o tom, že můj cyklus je 35 dní, každé miminko se vyvíjí jinak dlouze (viz článek ZDE) atd. …no prý protože doktoři “potřebují”, aby se to dítě do konce 42. týdne doopravdy narodilo, a protože se to vyvolávání ne vždy daří hned, tak musí začít o něco dříve – to nám řekl lékař v Rakovníku. Nechápu!

Mému mateřskému instinktu i selskému rozumu toto naprosto nedává smysl. Pochopila bych případnou hospitalizaci a čekání na porod “pod dohledem” např. v porodním domě (kdyby tedy nějaký u nás existoval), ale rovnou chemie, která může napáchat tolik škod, když se matce i dítěti daří dobře a jsou teprve 41+3???

Všechny tyto události se u mě slily do nepředvídatelného emočního koktejlu, který bych dnes nazvala téměř až předporodní depresí.

Začala mě opouštět má naděje, víra a důvěra v krásný a bezproblémový porod.

Objevovali se strachy – zejména z odevzdání se do rukou systému. Došlo mi, jak moc porodníkům nedůvěřuji. Jak moc se bojím, že se mnou budou zacházet nelidsky, že využijí mé zranitelnosti a budou na mě zlí, přísní, drsní, že mě budou manipulovat a jinak znásilňovat. Bála jsem se nerespektování mých přání ani mé osoby.  Však jsem slyšela a četla dost takových příběhů, nejedna česká žena by mohla vyprávět…

Bylo mi jasné,že když jednou do tajemného procesu zrození zasáhne ruka chemického průmyslu, může dojít k tzv. kaskádě zásahů (tj.oxytocin vyvolá děložní stahy, ty jsou ale příliš silné a časté, což je nepřirozené a žena to nezvládá, tak požádá o epidurál, pak ovšem zase necítí kontrakce, tj. nemůže efektivně pomáhat celému procesu, porod se zastavuje a dochází k tísni plodu a musí se provést císařský řez). A tak jsem se musela smiřovat i s touto variantou. Začneme vyvoláním a můžeme skončit na císaři.

V lepší chvilce jsem si dělala legraci, že už se budu muset poohlídnout po dobrém terapeutovi, který mi pomůže zpracovat porodní trauma z porodnice.

Po pravdě jsem se ale pár dní před porodem topila v slzách a potřebovala jsem všechny tyto své strachy a obavy přijmout a vybrečet.

Zajímavé bylo, že na nějaké úrovni jsem věděla, že “to zvládnu” – tj. ať už skončíme kdekoliv, nějak se té situaci nakonec zvládnu přispůsobit, poprat se s ní a naše dítě na svět přijde živé a zdravé.

Ovšem jiná část mě byla ohromně vyděšená. Ta část, kterou možná máme tendenci umlčet a neslyšet. Dovolila jsem si dát ji prostor a doopravdy slyšet všechny své obavy. Bolelo to hodně.

Když už mě ani můj muž nedokázal rozveselit, uznal, že jde asi do tuhého.

A ano, asi šlo …vždyť mě se spíše chtělo umřít než odevzdat sebe, svůj porod a svou citlivou duši neznámým a bezcitným porodníkům, kteří možná budou mít “blbý den” a budou spěchat, aby už byli brzo doma, budou mě neustále něčím strašit a porod budou vnímat spíše jako inženýrskou záležitost než zázrak zrození…

Ano, viděla jsem to černě. Ano, měla jsem velký strach. Ano, měla jsem spoustu hodnocení na naše porodníky a je mi jasné, že všichni takoví nejsou.

A ano, jsem jenom lidská bytost se svým příběhem, a tím vším jsem si asi musela projít.

Proč?

Abych nakonec mohla porodit naprosto hladce, snadno a v závěru i bezbolestně a extaticky.

Všechno se vším souvisí.

Má porodní transformace tedy začala již pár dní před porodem a samotný porod byl jen sladká třešnička na dortu. Za odměnu 🙂

Porod souvisí s uvolněním a pouštěním.

Já byla nucena naprosto pustit kontrolu, probrečet se svými strachy a být trpělivá.

Ve skrytu duše neztrácet víru i naději. Stát pevně uvnitř a přitom se vše pro mě v mém světě hroutilo.

Poslední páteční večer jsem si sedla před svůj porodní oltář a vytáhla si Osho tarotovou kartu pro daný okamžik. Byla to tato karta:

Začala jsem zpívat podporující písničku – “Anděli můj, dávám ti svou dlaň proveď mě údolím. Tam kde ztrácím víru a naději, ať světlo uvidím”  (Díky za ní, Terezko!)

A slzy strachu, smutku, odvahy, přijetí i naděje se mi kutálely po tvářích a já zpívala a zpívala. Ruce sepnuté v modlitbě, oči se upínali k oltáři. V ten okamžik se “NĚCO” událo.

Možná jak popisuje Paulo Coelho v knize Alchymista…”Když něco doopravdy chceš, celý vesmír se spojí, abys to dokázal”

Nevím, neumím “TO” popsat do slov…..ale jedno je jisté.

Za 24 hodin se Matěj na místě mé modlitby narodil.

Zázraky se totiž doopravdy dějí! Tak neztrácejme víru a naději 🙂

PS: Pokud taky věříte (např. že můžete žít život podle svých představ) podívejte se, co jsem pro vás připravila.