Proč neumíme říct promiň? 

Bála jsem se, že se jí něco stalo. Na smluvenou pracovní schůzku nedorazila, telefon se ji vybil v půlce hovoru, když mi oznamovala, že ji ujel vlak. Šla jsem ji čekat na nádraží, vše naznačovalo tomu, že přijede příštím vlakem, ale nedorazila. Napsala jsem jí pár smsek a u společné kamarádky ověřila, že je v pořádku. A pak jsem čekala – vždyť se určitě brzy dostane k internetu nebo nabíječce a omluví se a bude se snažit svou chybu napravit. Nebo ne?

No, už čekám 10 dní …

A tak se zamýšlím – Co nás vede k tomu, že neumíme říct promiň? Proč neumíme uznat naši chybu? 

1) Nikdo nás to neučil. 

Učíme se pozorováním. Co dělají rodiče, budeme s největší pravděpodobností dříve nebo později dělat také. 

2) Je to ohrožující

Doba je rychlá a vládne tvrdá konkurence. Jak budu vypadat před kolegy v práci, když přiznám, že nevím, neumím nebo jsem něco spletl? Máme strach o vlastní sebeobraz. Jak nás druzí budou vnímat? Dostaneme ještě na starosti další projekt? Dají nám druhou šanci? 

I v přátelství či partnerství raději mnohy neřekneme pravdu, protože se bojíme o ztrátu vztahu a našeho postavení v něm. 

3) Je to pohodlné

Nechat věci vyhnít, zamést pod koberec. Však ono se na to nepřijde. Nebo zapomenou. Další ověřená strategie. Ale opět krátkodobá. Stále někde uvnitř víme, že to je naše zodpovědnost a naše chyba. 

Společným jmenovatelem těchto důvodů je náš pocit osobní sebehodnoty.

Pokud si nevěříme a náš pocit vlastní hodnoty je nižší, máme dojem, že když uznáme před ostatními svou chybu, budeme vypadat jako neschopní či slabí jedinci. Náš pocit vlastní sebehodnoty opět klesne, protože část tohoto pocitu je tvořena tím, jak si myslíme, že nás vnímá okolí. 

Co s tím? 

V první řadě – přiznání chyby není ponižující, je to posilující. 

Co se stane, když chybu přiznám: 

  • budu vypadat lidsky, získám sympatie, protože chyby opravdu děláme všichni.
  • ulevím sám sobě, nebudou mě z dané nevyřešené situace dlouhodobě tížit emoce. 
  • vyjádřím tím respekt k práci i času druhých 
  • pokud přidám, jak chybu chci napravit, působím navíc jako profesionál. 
  • podpořím budování důvěry v našem vztahu. 

IMG_2311Když se vrátím ke svému osobnímu příkladu. Co by se stalo, kdyby mi ještě ten den tato kolegyně zavolala a omluvila se? I přes mé počáteční naštvání bych s největší pravděpodobností omluvu přijala, v klidu bychom domluvily další termín schůzky a vše by bylo vyřešené.

Jak ale situaci vnímám teď, když se mi ani 10 dní po schůzce neomluvila, ani se mě nesnažila nějak kontaktovat? 

  • Beru si její chování osobně – vnímám to jako hluboký nerespekt vůči mě, mé rodině, mému času. Vůbec ji nezáleží na tom, aby vztah se mnou udržela. 
  • Jsem opravdu hluboce zklamaná, protože bych rozhodně takovéto chování od ní nečekala. 
  • Vnímám ji jako člověka, který je značně neprofesionální a určitě bych ji nikomu nedoporučila pro spolupráci. 

Zkrátka, jeden 2 min telefonát by dokázal naprosto změnit mé vnímání i naši společnou blízkou budoucnost. Nestálo by to za to? 

Mému malému synkovi se jako asi každému čtyřleťákovi často stane, že se mu něco nepovede. Tuhle se mi rozplakal a svěřoval se, že on “vždycky udělá vše špatně” Ptala jsem se ho, proč si to tak myslí, a pak jsme si povídali o tom, že chyby děláme každý. I já, i táta, i ostatní dospěláci i jiné děti. Prostě se stále něco učíme a ne vždy to hned umíme. Mnohem důležitější ale je, jak se ke své chybě postavíme. Zda umíme říct promiň anebo zda zkusíme začít znovu, i když se nám to napoprvé napodařilo. A tak když spolu pečeme koláč a on zkouší vyklepnout do misky vajíčko a ono místo v misce skončí z poloviny na zemi, snažím se nevyšilovat nad špinavou podlahou, ale naučit ho, ať si to po sobě utře a zkusí to vajíčko rozklepnout ještě jednou. 

A tak prosím, i když už jsme velcí a dospělí, zkusme si připomenout tento přístup – že se stále něco učíme. Nikdo učený z nebe nespadl a umění spolupráce a mezilidských vztahů pěstujeme po celý život. 

A příště zkusme jednat jinak a místo mlžení nebo mlčení prostě říct pravdu a čekat, co se stane. Možná budeme příjemně překvapeni!

IMG_2540

Aneta Končulová

Mou vášní je odemykání lidského potenciálu s pomocí systému Biodanza© Můj příběh si přečtěte zde >>
Biodanza© je celostní systém lidské integrace. Propojuje hudbu, pohyb, emoce a skupinovou dynamiku v účinný mix, který rozvíjí náš potenciál a vnáší do života více radosti a lásky.
Jsem autorkou praktického průvodce pro žití života podle vlastních představ - Podívejte se na ebook Tanec mého života ZDE >>

Komentáře