3 kroky k prohloubení a zlepšení vztahu

„Jsi línej!“, chce se mi křičet na celej barák, ale nejde mi to. Vztek uvnitř ovšem narůstá, jsem podrážděná a docela nepříjemná. „Mohl bys to prosím po sobě uklidit?“, říkám nahlas, ale tón mého hlasu asi není úplně přívětivý. Už toho mám dost. Nakupilo se to a mě to všechno děsně štve. Uklidím kuchyňskou linku a za 5 min se na ní zase povalují další věci. Nikdy po sobě nic neuklidí!

On se taky naštve, má dojem, že vše musí být tak, jak chci já. Připadá si, že ho sekýruju.

Taková běžná partnerská situace, že? :-)

Znáte to taky?

Situace, kdy nahlas nebo v duchu pronášíte výroky typu:

„Zase si neuklidil odpadky.“

„S tebou se nedá rozumně domluvit.“

„Pořád kvůli tobě chodíme pozdě.“

„Ty jsi nešika, tohle by zvládlo i malé dítě.“

„Pořád jenom pracuješ!“

„Vůbec se o mě nezajímáš.“

Obecně jde o všechny výroky, u kterých na toho druhého pomyslně ukazujeme prstem („TY“ – např. „Ty jsi nedodržel dohodu“) a je za tím silný emocionální náboj. 

Všechny tyto situace mají jednu společnou věc. Její rozklíčování nám do partnerství znovu přinese:

  • harmonii
  • porozumění
  • prohloubení naší lásky a intimity

A jak to tedy udělat? Jak vyřešit situaci, kdy mě ten druhý doopravdy štve?

1. Uvědomit a přiznat si, o co doopravdy jde

Nejprve je potřeba nahlednout za závoj těchto výroků. Co to vlastně říkáme a kde se to v nás nahromadilo?

Napište si na papír všechny výroky, kde na svého partnera ukazujete prstem a zároveň je za tím silný emocionální náboj.

Já bych si napsala např. „Jsi líný!“

Tak! A teď si to pěkně pojmenujeme. Toto je tzv. PROJEKCE. A téměř vždy se projeví při vstupu do intimity s další osobou.

Co to je projekce a jak vznikají?

Udělejme si krátký výlet do dětství.

Malé děti ještě nejsou naprogramované jako my, je to taková „tabula rasa“, nepopsaná deska, jsou čisté, nevinné a dokonalé. Vlivem výchovy a působení prostředí se malé děti dříve nebo později potkají se zraňujícími událostmi, které způsobí, že si kolem svého těla vytvoří tzv. brnění. To nás chrání, abychom v dospělosti naše zranění necítili znovu. Někteří tomu říkají EGO – to, co cítíme, že je bezpečné ukazovat světu.

V dospělosti toužíme po hlubokém intimním vztahu. Snažíme se vybudovou intimitu i s naším brněním. To jde ale špatně a my si vytváříme nevědomou strategii pozitivních či negativních projekcí.

Pojďme si to vysvětlit konkrétněji na příkladu Aničky:

Anička je malá, skotačivá dívenka plná radosti.  Ráda dovádí a hraje si v přírodě, v blátě i na písku, na poli i v lese.  Svou radost ze života vyjadřuje aktivním a hravým pohybem. Tato činnost je pro ní velmi naplňující. Je jí většinou tak pohlcena, že nic jiného pro ni v tu chvíli nemá význam. 

Když přiběhne večer domů, dostane od maminky velmi vynadáno, protože si Anička v zápalu hry velmi ušpinila své nové šatičky.  Její maminka se snaží být dobrý rodič, chce dceru dobře vychovat. Dle jejího pohledu by dítě mělo být vždy čisté a upravené. Anička má svou maminku moc ráda a nechce ji působit smutek, je jí velmi nepříjemné, když ji peskuje a snaží se dělat všechno proto, aby jí maminka měla ráda a nenadávala jí. 

Anička v důsledku těchto zážitků začne kontrolovat svou radost ze života a své dovádění. Časem se z ní stane slušně vychovaná holčička, která již nedovádí v blátě a způsobně dbá na čistotu svého oděvu.

Velmi dobře si pamatuje ten nepříjemný pocit, když ji matka peskovala za špinavé šatičky a snaží se mu vyhnout. 

V dospělosti Anička chodí s Honzou. Honza je muž plný života, který rád dělá blbosti, je s ním kopec srandy a užívá život plnými doušky. Je schopný na louce válet sudy, nebo si jen tak lehne do mokré trávy a pozoruje hvězdy. Anička ho má velmi ráda, ale toto chování ji velmi rozčiluje!

Má v sobě silnou potřebu, která má původ v jejím dětském zranění, být vážná, seriózní a vždy upravená. Partnerovo chování v ní vyvolává zlost a ona sama ani neví proč.  Má silný pocit, že by se Honza takto chovat neměl. Honzovi „lehkomyslné projevy“ v ní nevědomě otevírají možnost, že se znovu objeví bolest, která je spojená se zraněním z dětství. Na emoční úrovni se té bolesti snaží vyhnout, takže jí to rozčiluje.

Často Honzovi říká: „Ty jsi jak malej, co tomu řeknou lidi. Tohle přece nejde. Stále vymýšlíš nějaké blbosti, buď proboha chvíli v klidu. Nemusíme na sebe stále upoutávat pozornost. Teď se to nehodí…apod.“

Anička v tuto chvíli tzv. projektuje na partnera to, co se dotýká jejího vnitřního zranění. Jak už jsme si říkali, projekci lze dobře rozeznat, když ve vztahu používáme slovo „ty“ se silným emočním nábojem. Např. Ty jsi nepořádný, ty se zajímáš pořád o jiné ženy, jsi lenoch apod. 

Existují pozitivní i negativní projekce. Pozitivní projekce se objevuje, když partnera velmi silně obdivujeme v určitém projevu, který jsme museli v dětství silně potlačit nebo zkorigovat.  Např. „Oh, ty jsi tak kreativní, já to vůbec neumím, ale ty….!“

Projekce jsou naše nevědomé strategie, ale lze je odkrývat a začít s nimi pracovat. Vhled do těchto situací je první velký krok! Gratuluju.

Připraveni podívat se dále?

2. Chuť a odvaha to změnit

Tak už víte, co to je, ale co s tím?

No, v první řadě je potřeba si přiznat, zda s tím vůbec něco dělat chci nebo nechci. Protože pokud chci, není to úplně jednoduché, ale za tu odměnu v podobě hezkého vztahu to stojí!

V tomto bodě je třeba se tedy zastavit a rozhodnout. Ta volba je tu vždy. Buď se můžete dokola točit ve své nespokojenosti a vinit za to své okolí, nebo s tím něco udělat 😉

Jdete do toho? (a pokud ne, nevadí, vše má svůj čas…)

Ok, tak vezměte papír, kde jste napsali svou projekci a jdeme dál

3. Nástroj změny – Projekční cvičení

Pokud jste na tomto poli naprostí začátečníci, je dobré pro začátek využít služeb zkušeného terapeuta, který vás prací s projekcemi může provést. Já i můj muž jsme se to učili společně na semináři pro páry s názvem Partneři duše.

Tady vám nabízím alespoň zkrácenou verzi celého cvičení, které nás tehdy Sarita naučila. Tyto 3 body vystihují základní esenci tohoto cvičení a určitě vám i tato verze bude velmi nápomocná:

1. krok:  Přivlastnit si svou projekci 

V procesu práce s projekcemi, potřebujeme nejprve svou projekci vlastnit. I když to vypadá, že problém je v tom druhém, ve skutečnosti se musíme podívat sami do sebe. Ten druhý je nám pouze zrcadlem, odráží to, co nás samotné hluboko uvnitř nás bolí.

Tzn. že ve větě, kterou jste si napsali o tom druhém nahradíte zájmeno „TY“ , zájmenem „JÁ“ a řeknete tu větu nahlas.

V mém případě z věty „JSI LÍNÝ“ udělám větu „JSEM LÍNÁ“. A řeknu jí nahlas. 

No, to už začíná být trochu nepříjemné, že? (Já přeci nejsem líná, to ON! :-D)

2. krok:  Cesta do minulosti 

Pak zavřu oči a jdu zpět v čase. Opakuji si v duchu větu „Jsi líná“. Kdy jsem ji slyšela poprvé? Důvěřuji tomu, jaký obraz se mi vynoří.

Je mi osm let. Vidím svou mamku, jak se na mě zlobí. Zase jsem prý něco neuklidila. Ležím v obýváku a ona na mě křičí, že není moje služka…

Vybavují se mi souvislosti. V sedmi letech jsem strávila rok v léčebně a nemohla jsem chodit. Po návratu do běžného života jsem opravdu byla lenivější, odvykla jsem si veškerým povinnostem jako byl pravidelný úklid atd.

V této části se tedy ponoříte do vzpomínek a necháte k vám přijít obraz, kde jste o sobě tuto větu slyšeli poprvé.

3. krok:  Cítít a vyjadřovat

Se svého spojení ze situací z minulosti pravděpodobně pocítíte různé emoce.

To, co tehdy vyjádřit nešlo, můžete udělat teď a zbavit se tak zátěže, která se pro vás s touto situací pojí.

Nyní vnímám vztek. Tehdy jsem jen poslušně vstala a šla uklidit, co mamka chtěla. Nevzdorovala jsem, přála jsem si, aby se na mě nezlobila. A tak si dovoluji nyní v bezpečném prostoru a sama se sebou ten vztek projevit. Buším do polštáře až do chvíle, kdy se mi uleví a cítím se prázdná. 

Tento třetí bod je pro mnoho lidí obtížnější, obzvlášť pokud nemáte mnoho zkušeností s projevováním emocí tímto způsobem. To je v pořádku. Buďte na sebe jemní. Dýchejte, vnořte se do obrazu z minulosti a vnímejte, co cítíte. Plakejte, vztekejte se, cokoliv přijde, dovolte si to vyjádřit a prožít.

A pokud se vám nepodaří žádné emoce vyjádřit, nezoufejte. Už i samotný vhled do situace pro vás může být užitečný.

Pokud byste se chtěli naučit celé projekční cvičení i mnoho dalších technik, které vám v partnerství ušetří spoustu nedorozumění, podívejte se sem >>>

A co dál? „JÁ jazyk“

Povědomí o projekcích nám vneslo do vztahu čerstvý vítr. Základní pravidlo, které se díky nim nabízí je využívání tzv. JÁ jazyka v komunikaci. Tzn. vysvětlovat věci ze svého pohledu, tak jak to vnímám, cítím a potřebuji já a zdržet se přílišného hodnocení a posuzování.

Můžu tedy svému muži říct: „Potřebovala bych mít každý večer uklizenou kuchyňskou linku. Mám pak z toho ráno dobrý pocit, když vstanu a je tu hezky uklizeno. Takže když budeš večer ještě něco jíst nebo dělat v kuchyni, ukliď si po sobě prosím.“

A když to po nějaké době opět někde bouchne, vracím se k oblíbeným projekcím.

Tak ať se vám úspěšně daří vaše projekce zvládat!

Pozn.Tuto i jiné techniky jsme se učili na výcviku Partneři duše. Jde o jedinečnou sérii seminářů pro páry, který ve svém rozsahu nemá ve světě obdoby. Učí ho přední odborníci po celém světě a já a můj muž Peter máme tu čest ho pro ně organizovat v Čechách. Jeho první úroveň se po delší pauze opět otevírá v září 2018. Více informací je tady >>>

 

Aneta Končulová

Mou vášní je odemykání lidského potenciálu s pomocí systému Biodanza© Můj příběh si přečtěte zde >>
Biodanza© je celostní systém lidské integrace. Propojuje hudbu, pohyb, emoce a skupinovou dynamiku v účinný mix, který rozvíjí náš potenciál a vnáší do života více radosti a lásky.
Jsem autorkou praktického průvodce pro žití života podle vlastních představ - Podívejte se na ebook Tanec mého života ZDE >>

Komentáře